V sobotu jsme s Ericem jeli poprvé za tento rok lyžovat. První jsme chtěli jet lyžovat už v lednu nebo únoru, ale celý únor jsem byla nemocná. Chřipka, horečky, angína, nachlazení a potom zánět středního ucha, mimochodem, v Americe by vám ucho nikdy nepíchali tak, jak to dělají ti sadisti v Česku.

Já lyžuju už od malička, takže jsem se těšila a Eric nemohl ani dospat, ve dvě ráno už byl vzhůru a vykládal o tom, jak budeme lyžovat jako Olympíjští reprezentanti. Jeli jsem do státu Pensylvánie, rezort White Tail. Vyjeli jsme časně ráno a dostali jsme se tam kolem 8 hodiny. Koupili jsme lístky na vlek na osm hodin a lyžařskou výbavu pro jednoho za $200.
V půl deváté jsem měla už celou výbavu půjčenou, včetně lyžařské helmy, kterou k smrti nesnáším a měl ji na sobě určitě nějaký upocený chlap s dredama. V ten samý čas se otvíral vlek. 

Vyjeli jsme na kopec, kde kromě třech snowboardistů jsme byli jen my. Výhled byl nádherný, ale o nějakém kvalitním sněhu se mluvit nedá. Celá hora byla jen umělý sníh a led. Já jsem počkala až odjedou snowboardisti a jela jsem. Eric chvíli čekal a pak jel hned za mnou. Po pár metrech jsem ho viděla předjíždět mě. 

Sjezdovka byla příšerná a já jsem věděla, že teď přijde pád rovnou na zadek. Udělala jsem pár kotrmelců, vypla se mi levá lyže, která mě stihla praštit do hlavy a zůstala ležet pár metrů nade mnou. Já jsem otevřela oči s pusou plnou sněhu. První na co jsem myslela bylo:,,Ty vole to je ostuda."
Padat mě viděli záchranáři, kteří za mnou sjeli a podali mi lyži. Já jsem samozřejmě řekla, že všechno je v pořádku, že jsem takhle spadnout chtěla pro legraci a že pomoc v mém případě nebude nutná. Po minutovém přesvědčování záchranářů, že jsem v pořádku odjeli opodál. Zkoušela jsem se postavit a najít Erica. Erica najít a záchranáře odehnat, jeden z mých lepších nápadů. Pravá noha mě bolela tak, jak Ronalda, když ho pokousal Sirus. V duchu olympijských her, jsem sama sobě byla hrdinkou a zvedla jsem se, že to dojedu až do cíle. Udělala jsem dva obloučky a šla jsem k zemi jako pytel brambor, už jsem se nemohla postavit. Záchranáři, kteří mi podávali lyži na mě čekali, páč moc dobře věděli, že dnes to zlatá nebude. Přišli zamnou, zjistili, co není v pořádku, dali mi nohu do fixace a odvezli mě na jejich pohotovost. Z alpského lyžování se tedy stalo týmové bobování. 

Na pohotovosti se mnou zůstali tři z nich a Eric. Každý z nich byl bývalý voják a jeden z nich byl medik. Zeptali se mě, jestli chci, aby mi lyžák sundali oni nebo chci počkat, až do nemocnice. Volba byla jasná, někdo to sundat musí a radši vy teď, než někdo jiný po tom, co mi celá noha oteče, jak těhotné ženské v osmém měsíci. Přestože byli nesmírně laskaví a snažili se být co nejopatrnější, tak s klidným srdcem můžu říci, že vím přesně, jak se cítila Nancy Kerrigan po tom, co dostala kladivem do holeně. Jednoho ze záchranářů jsem skoro kousla. Sundali mi lyžák a zafixovali mi nohu na cestu do nemocnice. Odnesli mě do auta a pak jsme jeli půl hodiny do nemocnice. Byla to půl hodina plná kletí a jam na silnici.

V nemocnici jsem dala sestře moje informace a čekali jsme na rentgen. Dvě úplně náhodné osoby na mě vykřikly jestli náhodou nejsem ruský špión, když slyšeli mé příjmení. Tady si každý myslí, že všichni lidi, jsou ruští špióni. Děti na základních školách dostávají knížky o ruských špiónech.
Kluk, který seděl vedle nás si ve White Tail rezortu zranil krk a k mému překvapení, tam seděl už dvě hodiny. Po pár minutách jsem se dostala k sestře, která vás zváží, změří výšku, tlak, teplotu, udělá pár vtipů na lyžaře a zlomené nohy a druhá sestra se ptá jestli můžete na obrázku ukázat, co vás bolí a jak moc to bolí. Já jsem se na rentgen dostala poměrně brzo. Už po třiceti minutách jsme čekali před dveřmi rentgenu. Eric tam mohl být celou dobu všude se mnou, takže jsme kousala jeho, místo ostatních zaměstnanců nemocnice. Na rentgenu mi sundali fixaci a začali snímkovat, opět musím říct, že to byli lidé velice milí a starostliví. Po snímkovaní mi dali dvě vypelichané deky jako suvenýr za statečnost a jak už to tady všude chodí, řekli, že se za mě budou modlit každý den a že Bůh je všemožný a že mě ochrání od tochto ďáblova utrpení.

V čekárně bylo plno zvláštních lidé. Od bezdomovců, co si tam dávali dvacet, přes feťáky bez zubů, až po jednu typicky americky vypadající slečnu, co tam klečela na vozíčku s napůl holým zadkem a tancovala tam. To byla panečku pastva pro oči.
Po rentgenu jsme mohli čekat zhruba čtyřicet pět minut než jsme se dostali na ošetřovnu.

Mé jméno volali zároveň s jménem toho kluka, který si zranil krk. V té chvíli vypadal, že už žádné ošetření ani nepotřebuje, protože je připravený si jít lehnout rovnou do hrobu, ale jeho veselá přítelkyně kolem skákala a popostrkovala ho, ať se dobelhá do ošetřovny co nejdřív, protože má na pět manikůru. Sestra, která mě vezla vozíkem narazila do dveří, já jsem v chvíli vší silou zadržela slzy v očích a všechny sprosté nadávky, které mi hlavou prolétly na její adresu.

V Americe je celkem běžné, že vás nevidí lékař, ale postará se o vás zdravotní sestra a přesně tak jsem to měla i já. Dvě osmnáctileté sestry mi přinesly rentgenové snímky a řekly mi, že mám zlomenou holení kost, že prý je to moc pěkná zlomenina a bude to srůstat jen 6 týdnů, možná 7 neví přesně. Zlomenina vedla od první třetiny holení kosti až dolů po zlomený kloub. Když jdete do nemocnice, tak byste čekali, že za vámi přijde lékař, nejlépe ortoped a řekne vám co a jak. Tak tady nee. Tady vám dají dlahu, kterou vám dělá sestra, co i obvaz vidí poprvé a teprve pak vám řeknou, abyste si sehnali nějakého dobrého ortopeda, asi proto, abyste platili, co nejvíc.

No, takže jsem dostala dlahu, berle a recept na opium, které si mám brát při bolesti. Silné léky, si musíte jít vybrat sami osobně, protože Američané tyto léky zneužívají na vyrábění drog. Tak jsme tedy zastavili u nejbližší lékárny. Když jsem vylézala z auta jako polámaný lenochod zadkem napřed, jedna paní na mě houkla, že doufá, že se k tomu vede dobrá historka. Sama jsem si pod fousy zamumlala:,,no, deset sekund na svahu."
V lékárně byla fronta asi čtyř lidí. Každý jeden z nich se mě podíval, přitom, jak jsem se želví chůzí blížila. Jeden se mě dokonce zeptal, co se stalo, a pak mi řekl, že to měl taky a že je to hrozné, otočil na nás jeho chlupatý krk a už bylo ticho. Ani jeden nás nepustil před ně. Sténala jsem, popotahovala, pofňukovala, ale nic na ně neplatilo. Důchodce, kteří potřebují svůj Biopron Forte, nezlomí ani bolest druhých. Na léky samotné jsme čekali dvacet minut. Já, díky bohu, mám v USA pojištění, které by mi tohle všechno mělo proplatit. Za záchranou službu jsme neplatili, jediné, co jsme platili bylo $30 za prohlídku doktora a $12.99 za léky. Pokud by vás to ale zajímalo, rentgen kotníku v USA stojí kolem $200, urgentní péče $125, dlaha $298-$755 a berle $40. Náhrobní kámen se tu dá sehnat už od $35 a letenka do Česka, když Bůh dá, vyjde na $250. 

Já jsem si teď tedy udělala prázdniny od prázdnin. Skáču doma jako gumídek, užívám si rychlé sprchy s nohou položenou na záchodě, čtu kvalitní literatury jako Top žhavé drby, Venku, Sila mládí a Zdravé tělo zdraví duch. Další pozitivní zpráva je, že jsem se zbavila závislosti na kofeinu, protože s berlemi jste jako bez rukou a káva se do postele sama nepřinese. Když už jsem se všemi těmi zábavnými aktivitami hotová, tak většinou přemýšlím nad tím, že kdybych teď měla zdravou nohu, tak bych už určitě šla do té posilovny.

Ráda bych zdůraznila ponaučení z dnešního článku. které je následující. Běžte do posilovny, nelyžujte na ledě a mějte v Americe vždycky pojištění! A helmu!