Ahoj!

Hlásím se vám po dlouhé době. Uběhlo už 7 měsíců, co jsem se přestěhovala do USA a musím říct, že to teda byla škola života.

V mojí hlavě jsem si to idealizovala tak, že se přestěhuju do Ameriky a budu dávat jeden příspěvek za druhým, bohužel se tak nestalo a to poslední, na co jsem měla náladu, je psát.

Začala bych tím, jak jsem se do USA dostala.  Ve třetím ročníku na gymnázium jsem začala přemýšlet, co budu dělat po střední škole. Nechtěla jsem jít na vysokou školu, ale věděla jsem, že doma zůstat taky nechci. Můj cíl byl jet tak daleko, jak se jen dá. Rozhodla jsem se pro Ameriku. Nejlepší cesta, jak se dostat do Spojených státu, pro mladou dívku je dělat au pair. A bylo to.

Našla jsem si agenturu jménem Cultural Care Au Pair, prošla pohovorem, vyplnila online aplikaci, měla doktorské prohlídky, doporučení, našla jsem si rodinu, dostala jsem mezinárodní řidický průkaz, vízum, udělala maturitu a o týden později jsem seděla v letadle a říkala jsem si, co jsem to ***** udělala.

V Praze na letišti jsem potkala jednu slečnu, která byla ze stejné agentury. Upřímně musím říct, že jsem měla pocit, že necítím nic. Nebyla jsem ani smutná, ani nadšená, prostě nic, jak šutr. Zato moje spolusedící byla emoční troska. Brečela od té doby, co jsem ji potkala, celý 9 hodinový let a ještě i v New Yorkeru. Mimochodem ta slečna měla 24 let a po dvou měsících letěla domů na návštěvu a už se nevrátila, paradox je, že teď se snaží dostat zpátky. Dveře už se bohužel zavřely a jak jednou ukončíte už se nemůžete vrátit zpátky.

V New Yorku jsem strávila necelý týden, ochutnala první bagel, dostala drink od cizince, dala si první šálek kávy ze Starbucks, použila veřejné toalety v Grand Central Terminal, sama se vydala na celý den do centra - pěkná nezodpovědnost mimochodem, šlápla do pár žvýkaček a potkala herečku Jessicu Lowndes, ale raději bych potkala Matta Lantera.

Po týdnu v NY jsem jela k nové rodině, u které jsme měla pracovat. Rodina žila v Connecticutu ve městečku jménem Wilton. S rodinou jsem si několikrát volala a měla jsem z nich dobrý pocit. Matka se narodila v Česku, otec byl z Pákistánu (ukázalo se to jako špatná volba, ikdyž jsme na začátku byla velice optimistická), dvě holčičky - 9 a 8 plus jeden mops.

Den, kdy jsme přijela nikdo nebyl doma. Po půl dni stráveném čekání se ve dveřích objevil otec, řekl dobrý den a tím to skončilo. Ani se mě nezeptal, jak byl let. Pro 19 letou dívku, která právě opustila svůj život, rodinu, přátele, letěla přes půl světa na jiný kontinent, kde lidi ni neví co natož kde, je Česká Republika, je velice důležité, aby se ji někdo zeptal, jak se cítí a dal ji najevo, že je vítaná. Bohužel to se nestalo, jediné co mi řeklo vítej, byla rohožka přede dveřmi.

Po nějaké době, jsem zjistila, jaká rodina doopravdy je. Otec se ke mně choval, jako bych byla vzduch, nezdravil, nemluvil na mě, nic. Mluvil na mě jen, když po mě chtěl zlít rajčata nebo se stalo něco zlého, jako třeba moje 3 autonehody, mimochodem nikdy to nebyla moje vina. Děti byly rozmazlené a neschopné. Osmi letá holka si nedokázala utřít zadek po tom, co šla na toaletu, byla to královna dramatu, vše bylo vykřičené a vybrečené. Devítiletá holka byla náladová, chovala se ke mně, jak se jí to zrovna hodilo, zvedla mi sukni, stahovala kalhoty, chtěla po mně ať jí ukážu prsa a šahala mi na zadek.

Dům, ve kterém jsme bydleli, byl v lese. To mi samozřejmě nikdo neřekl. Jenže to nebyl takové les, do kterého můžete jít strávit tam celý den. byl to typ lesu, kde je každých 5 metrů soukromý pozemek, takže se nedá nikam jít. Jedině po hlavní silnici, která byla bez chodníku a lamp a chůzí vedla prakticky nikam.

Všeho na mě bylo nějak moc, dostala jsem se do depresích a byla jsem ve stresu, bylo mi každý den špatně hodinu před tím, než jsem měla potkat nějakého člena domácnosti.
Co mě nejvíc psychicky odrovnalo bylo to, že jsem přišla o postavu, kterou jsem měla. Když jsem přijela vážila jsem asi 60kg na 180 cm, byla jsem zvyklá na určitý režim, pohyb a stravu. Tady se to pro mě po téhle stránce stalo peklo na zemi. Nedokážu říct, kolik přesně jsem přibrala, ale vím, že váha se 100% dotkla 75 kilogramů. Bylo mi ze sebe špatně, nechtěla jsem ani vycházet z pokoje, oblečení mi nesedělo a já jsem se styděla vyjít ven a jít si koupit něco nového.

Přibrala jsem kvůli několika faktorům - stres, žádný pohyb a strava, která byla naprosto katastrofální. Já mám silnou intoleranci na laktózu a nesnáším dobře lepek. Rodina by vám měla kupovat stravu, ať je to cokoliv. Moje host rodina se na to tak nějak vykašlali a já jsme musela jíst to, co bylo. A všichni víme, jak vypadá americká strava. Všude je cukr, hrozně moc cukru, vše je tučné a vše chutná jako prášek a chemikálie.

Asi si říkáte, proč jsem zůstala v takové rodině. Je to jednoduché. Protože jsem debil. Neumím říkat ne. Nedokážu někomu říct, necítím se s tebou dobře. Představa toho rozhovoru a té nepříjemné atmosféry po tom, mi to nedovolovala.

A jak jsem se teda z té rodiny dostala?

Nejhorší možnou cestou. Jednoho dne jsme s holkami byly u bazénu a já jsem skočila do vody. Dno nebylo dost hluboké a bum. Dopadla jsem přesně na pravou patu a ucítila bolest a v tom momentě, mi bylo jasné, že noha je v háji.
Když přišli rodiče domů, řekla jsem, co se stalo, oni mi na to dali mražený hrášek, ibalgin a řekli, že to je ok. Otec byl mimochodem doktor. Další dva týdny mi nedovolili jít k doktorovi. Musela jsem plně pracovat, noha bolela jak čert a já jsem na ni nemohla ani šlápnout. když jsem řídila, tekly mi slzy po tváři od bolesti.
Děti byly tak líně a rozmazlené, že i když jsem měla nohu úplně v háji, musela jsem jim chodit do prvního patra pro ponožky, abychom se vůbec někam dostali včas. Po dvou týdnech jsem jela do nemocnice. Po cestě do nemocnice jsem poslouchala Hallelujah a brečela jsem, protože už v té době jsem věděla, jak drahé tohle celé pro mě bude. Nechala si udělat dva rentgeny a jednu magnetickou rezonanci. Ukázalo se, že se mi přes celou patu táhla prasklina. Protože jsem pořád musela pracovat, nemohla jsem dostat sádru a tak jsem dostala ortézu a berle.

Po pár dnech jsem rodině řekla, že chci jet domů, že už takhle dál nemůžu. Byla jsem překvapená, jak vpohodě to vzali a dokonce mi řekli, že jim to bylo jasné, že viděli, že nejsem šťastná.
Abyste se mohli dostat domů, musíte si promluvit s LCC, to je váš konzultant z agentury. Můj mě přesvědčil o tom, ať tomu dám šanci a zkusím další rodinu. Já jsem byla skeptická, ale řekla jsem si, že si dám tak vysoké nároky, že ani žádnou rodinu nenajdu a agentura mi aspoň zaplatí letenku.
Moje současná rodina o tom nevěděla. Po týdnu jim přijela nová au-pair a já jsme pořád neměla žádnou novou rodinu a všichni jsme si mysleli, že pojedu za další týden domů. Za pár dní odjeli do Paříže a v té době jsem já našla rodinu ve Virginii s jednou holčičkou. Bingo. Jakmile se to dozvěděli od agentury, dostala jsme zprávu:,, Sbal si věci a do hodiny odejdi z našeho domu."

Docela prekérka, ne? Neměla jsem žádné peníze, protože mi nemocnice posílala účet za ošetření ve výši 1000$, neměla jsem kde bydlet a pořád jsem musela zůstat v Connecticutu další týden. Na konec si mě vzal domů jeden pán z agentury po tom, co se zeptal manželky jestli smí. Tam jsem strávila dalších 10 dní. Letenku mi zaplatila agentura a já jsem platila už jen 100$ za zavazadla.

Dostala jsem se do nové rodiny, která pro mě je jako splněný sen. Žijeme v krásném domě, v úžasném městě jménem Alexandria, které je 15 minut od hlavního města Washingtonu DC. Starám se o jednu výjimečnou mladou slečnu, mám dobré vztahy s host rodiči, kteří mi dovolili jet v říjnu na návštěvu domů, snaží se mi ve všem poradit, podporují mě a jsou mi oporou, co je ale nejkrásnější, je to, že pokaždé, když je slyším o mně mluvit, tak jen v tom nejlepším.

Za co se obdivuju nejvíc a jsem na sebe pyšná je to, že jsem tady úspěšně udělala testy na řidičský průkaz a dostala jsem se na vysokou školu s tím, že z přijímacích testů jsem dostala jen A to mi otevřelo dveře, k jakémukoliv předmětu, který jsem chtěla studovat.

Není to vždycky med. Za mě je au pair život jako žít ve zlaté kleci. Na pohled je to všechno krásné a snové, ale když pak víte, co se ve skutečnosti děje a hlavně jak vám to naruší psychiku, tak tuhle iluzi ztratíte rychle. Pro někoho je těžké to, že opustil rodinu, někdo má problémy s angličtinou. Já se musím přiznat, že pro mě je nejtěžší to, že mám problém se tady cítit krásná a sebevědomá. Je to životní škola a je těžké to všechno ustát, ale na konci té cesty, víte, že to všechno stálo za to.